Dva domy jedného pána



"V Synagoze na Palmovce v Praze vystavuje slovenská manželská umělecká dvojice – Ľubo a Monika Stachovi.

Výstavu „Dva domy jedného pána“ tvoří barevné fotografické diptychy, na nichž jsou zachyceny interiéry či exteriéry chrámů a synagog – některé vzorně rekonstruované a udržované, jiné zanedbané a rozpadající se, jiné proměněné neviditelnou rukou trhu v obchodní prostory, skladiště, fit centra, kina, bary a restaurace.", píše Karel Oujezdský na webu zpravy.rozhlas.cz.

 

Následující text byl úvodním slovem k zahájení výstavy Prof.Mgr. Miroslavem Vojtěchovským: 

 

Několik poznámek k výstavě "Dva domy jednoho Pána" prof. Ĺuba Stacha a Moniky Stachové v libeňské synagoze

Dlouho tomu nazad, v čase mladicky poťouchlých otázek, jsem se zeptal mého otce, co má proti příslušníkům sekty Svědků Jehovových. Následoval několik minut dlouhý vodopád argumentů, na evangelického faráře překvapivě racionálních, ale jejich zakončení bylo pro mne ještě překvapivější: "Ale, pamatuj si kluku, každá víra je lepší než nevíra. Než nevíra, je každá víra lepší, když stojí na pokoře a otevřeném srdci, schopném vnímat bolesti a radosti bližních a je ještě potřenější, když chce porozumět osudu těch ´vzdálených´...", protože teď bychom potřebovali ještě mnohem delší čas na to, abych ti vypočítal co všechno mám proti naší církvi, a co mi vadí na nás samotných.

Vzpomněl jsem si na tato slova, když jsem se poprvé setkal s fotografiemi z projektu "Dva domy jednoho pána" z dílny Ĺuba Stacha a jeho paní Moniky. Ĺuba znám desítky let, což není dobrá zpráva ani pro jednoho z nás. Nejsme už žádní zajíci... Jeho fotografie a zejména jeho tématické cykly jsem měl vždycky docela rád, ale zase není možno říci, že jsem nad nimi pokaždé projevoval absolutní nadšení. Občas jsem z nich cítil odraz módnosti, jakoby by byly příliš chtěné, jakoby byly variacemi na téma populárních trendů, ale fotografie mezi nimiž se právě nalézáme, mě oslovily na první ráz. Bylo to jako kopnutí koně. Ĺubo dozrál, jako zraje dobré víno...

A bylo pro mne rozčarovaným překvapením, že v porotě jisté nejmenované soutěže, v níž jsem tehdy právě pracoval, ty fotografie Stachových zcela propadly. Jakoby zůstaly zcela nepovšimnuty. To se mi zdálo nefér a napadlo mne, že příčinou toho propadu mohl být smutný fakt, že nás ty fotografie dílem obžalovávají z nedostatku tolerance a možná ještě větším dílem, že nám uniká vědomí našeho vlastního podílu na tom smutném faktu, o kterém ty technicky dokonalé fotografie vyprávějí tím naléhavěji, čím jsou technicky dokonalejší a tím jakoby strojově nezaujatější a mechanicky objektivnější.

Ano, přátelé, je to prostě tak. Judeo-křesťanské západní civilizaci – té kultuře, která povstala ze záplavových oblastí mezi Eufratem a Tigridem a prostřednictvím Egypta, Řecka a Říma doputovala postupně daleko na západ, aby se jakýmsi obloukem vrátila v kruhu zpět – hrozí nyní veliké nebezpečí pramenící zdánlivě z těch teritorií, na kterých se zrodila. Jenomže, nehrozí jí mnohem větší nebezpečí zevnitř? Není pro ni mnohem větším nebezpečím to, že je vnitřně rozleptávána neochotou naslouchat jinému názoru na výklad zákona než máme my sami? Kam se poděla naše pokora? Čím vším byla zastřena, nebo ještě lépe řečeno: překryta, když naše zpupnost způsobuje, že nejsme ochotni přemýšlet o tom, co nás spojuje a v čem možno hledat společná východiska?

Jak se máme dohodnout, jak máme být schopni komunikovat s těmi, kdo mají jiného Pána, nebo těmi kteří žádného Pána nemají, a s těmi které nezajímáme, kteří v nás vidí sve nepřítele, když nejsme schopni věcně, rozumně a pokorně naslouchat a rozmlouvat s těmi, s nímž jsme právě prostřednictvím jednoho Pána neoddělitelně spojeni?

V závěru vernisážové promluvy se sluší popřát účastníkům slavnostního zahájení, stejně jako budoucím návštěvníkům výstavy příjemné prožitky s předloženými výtvarnými pracemi.

To ale, jak jistě živě cítíme, tady a teď jaksi nejde.

Nemůžeme mít žádné příjemné zážitky z toho, že jsme těmi diptychy na velebných místech libeňské synagogy nejenom oslovováni, ale i obviňováni, a tak bych spíše chtěl poděkovat paní Monice a Ĺubovi za to, že nás vedou svými pracemi k zásadním zamyšlením a nám všem zde v těchto chvílích shromážděným, i těm, kteří práce Stachových uvidí v budoucnu, bych chtěl popřát, aby nás tyto obrazy vedly k nutným úvahám o potřebě proměny, o potřebě začít usilovat o změnu světa k lepšímu místu pro žití právě u nás samotných, protože, konec konců, všechny velké globální věci začínají v těch nejprivátnějších možných prostorách, totiž v našich srdcích...



Miroslav Vojtěchovský

Praha, Libeňská synagoga (Ronkova ulice, Praha 8), 3. října 2011

Přepis projevu na vernisáži